V okolí se nachází několik zajímavých míst a památek, které si jistě zaslouží zmínku na našich stránkách.

http://www.mestoradnice.cz/

http://www.obecbrasy.cz/

Hrad Libštejn Mapa okolí hradu Libštejn

Založen před r. 1361 Oldřichem Tistou z Hedčan. Od konce 14. st. patří Kolovratům. R. 1430 oblehli hrad husité. Hrad rychle chátral, již r. 1590 se uvádí jako pustý. Jeho funkci jako střediska panství převzal Liblín.

Zakletý rytíř

án hradu Libštejna žil s rytířem, který tehdy seděl na Krašově, v smrtelném nepřátelství. Znepřátelili se pro statek, který stál na pomezí jejich panství. Když jej krašovský pán svým lidem obsadil a nechtěl libštejnskému pánu vydati, sebral libštejnský svůj lid, vyzbrojil jej a přitrhnuv za noční doby ke Krašovu, zmocnil se ho náhlým útokem. Hrad vyloupil a rytířovu rodinu odvedl na Libštejn, kde ji uvrhl v temné sklepení.

Rytíř krašovský svůj hrad znovu opevnil a chystal výpravu na Libštejn, aby osvobodil ženu a zajaté děti. Po dvou letech přilehl nečekaně k Libštejnu a skryl se se svým lidem pod hradbami. Jeden ze zbrojnošů tajné hradby přelezl a posadil na hrad červeného kohouta. Do tmy vyšlehly plameny z dřevěné střechy, v hradě vypukl zmatek. Krašovský vnikl do hradu, pobil čeleď, zajal hradního pána.

„Konečně tě mám, ty šelmo hltavá!“ vzkřikl, plana pomstou, a zahrozil mečem na odzbrojeného rytíře. „Vrať mi ihned ženu a děti, nechceš-li býti o krk kratší!“

Libštejnský ho vedl do sklepení pod hradem, otevřel těžké, dubové dveře vězení a ukázal do tmy: „Tam máš, koho na mně žádáš!“

Krašovský pán, spatřiv v přítmí toliko kosti svých drahých, po nichž tolik toužil, jat byl hrůzou a bezmezným hněvem. Poručil svým zbrojnošům, aby ihned přivedli rodinu rytíře libštejnského a uvrhli ji do vězení, aby v něm rovněž zahynula.

Libštejnský rytíř se v tu chvíli vrhl na soupeře, vyrval mu meč, proklál ho prudkou ranou a chtěl ve zmatku uprchnouti. Avšak krašovští zbrojnoši ho dostihli, usmrtili ho a zahubili i jeho rodinu. Mrtvé vhodili do sklepení, a vchod k němu zasypali kamením.

Věky rozvrátily Libštejn, pokryly popelem zapomnění truchlivý, krvavý příběh. Čas od času však slýchali lidé pod hradem nářek a sténání duší obětí pomsty a zloby, křesťansky nepohřbených. A v příšeří rozvalin v čase Velikonoc zjevovaly se jim mátožné přízraky mrtvého rytíře a ubité paní.

Bylo to ve svatém téhodni, kdy na poli opodál Libštejna oral mladý sedlák. Kráčel zamyšleně za pluhem, svíraje mozolnýma rukama kleče, a chvílemi hlasitým voláním povzbuzoval své vyhublé koně. Neměl peněz, aby si mohl opatřiti lepší koně a zjednati k nim čeleď.

Pojednou sebou koně trhli a pohodili poplašeně hlavami. Tu, jak sedlák od brázdy odtrhne oči a vzhlédne kupředu, vidí před sebou státi statného rytíře.

Zastavil koně, upřel zlekané zraky k neznámému.

„Nelekej se,“ oslovil ho rytíř. „Jsem zakletý rytíř, bývalý libštejnský pán. Ač moji vrstevníci i jejich vnukové a pravnukové dávno jsou mrtvi, musím já blouditi svým zbořeným hradem a čekati na dobrou duši, která mě i moji rodinu z prokletí vysvobodí. Tebe jsem si vybral, abys mi přispěl ku pomoci. Připrav se, přijdu si pro tebe večer, zkusíme spolu štěstí,“ řekl rytíř a zrovna tak, jak se byl zjevil, zmizel zase v rolí.

Nechybělo mnoho k půlnoci, když kdosi ve statku na okno zaklepal a temným, dutým hlasem zahučel:

„Pospěš si, čekám!“

Sedlák vyšel ven, venku rytíř s dvěma černými, osedlanými koni.

Rytíř se vyšvihl na koně a pokynul sedlákovi, aby ho následoval. A jak tak spolu jedou úvalem a dolem, naklonil se rytíř k sedlákovi a promluvil k němu: „Dej si dobrý pozor na vše, co ti nyní řeknu. Jedeme spolu na Libštejn, můj nešťastný hrad. Bude to zlá jízda, neboť nám budou přemnohá hrůzná zjevení brániti v cestě. Ty však ničeho nedbej, ničeho se nelekej, buď ke všemu hluchý a slepý! A jediného slova nepromluv, sice bude naše cesta marná a marné bude všecko naše úsilí.“

Pobodli koně, dali se v klus. Koně letí jako ptáci, sotva se kopyty země dotýkají. Tmou proskakují tajemná světla, křižují se blesky, burácí hrom, a kol dokola se rojí a skuhrají strašidelné obludy.

Sedlákovi vyřinul se na čele studený pot, vlasy mu vstávaly hrůzou. A když se před ním vynořily ze tmy nové, ještě hroznější příšery, nezdržel se, chytil se za hlavu a hlasitě zabědoval: „Pro Kristovo umučení!“

V tu chvíli propadl se kůň a sedlák ležel na mechu vedle lesní cesty. Rytíř, který stál vedle něho, truchlivým hlasem pravil: „Neobstál jsi, nedodržels mého varování a tak připravils mě o klid věčný a sebe o veliké štěstí. Než, přijdu opět po roce a zkusíme spolu novou jízdu.“

Minul rok, a jak rytíř řekl, tak se i stalo. Zase jedou spolu tmou, zase pekelné zjevy okolo nich krouží. Leč sedlák statečně odolává strachu a hrůze a překonává smyslů mámení. Kůň pod ním jako vítr pádí přes strže a skály a hop! – oba jezdci stanou náhle u cíle. Kolem nich se chmuří černé hradní zdi, uprostřed nich se směle k obloze týčí velká věž.

„Jsme na Libštejně,“ poznává sedlák a obrací se po svém průvodci.

Rytíř ssedl s koně, vybídl sedláka, aby ho následoval. Sešli po schodech do klenutého sálu, v sále stůl, na stole jídlo.

„Jez a pij,“ pobídl ho rytíř. „Čeká tě nemalá práce,“ řekl a počal udivenému sedlákovi vyprávěti o boji s krašovským rytířem.

„A protože pro statek, v němž nyní hospodaříš, vznikl spor mezi námi, vybral jsem si tebe, abys zjednal mně i kostem mé rodiny věčný klid,“ dodal rytíř a ukázal sedlákovi, kde odpočívají kosti mrtvých a kde pro ně musí vykopati hrob.

Sedlák se chopil lopaty, pustil se do práce – a v tu chvíli rytíř, který stál vedle něho, se rozplynul jako obláček dýmu.

Sedlák uložil kosti do hrobu, zasypal je zemí a pomodlil se za duše mrtvých. Tu zaplál ve sklepení světlý zjev a před sedlákem stála bílá postava – duch zavražděné libštejnské paní. Pokynula sedlákovi, ukázala na poklad ve zdi, aby si vzal z něho tolik, kolik jen s sebou může vzíti, a vyvedla ho z hradu.

Jako osleplý potácel se sedlák ve tmě mezi omšelými zdmi, až konečně únavou usnul ve výklenku. Když se probudil, domníval se, že prožil jen hrůzný, živý sen, avšak zlato a stříbro, které mu zvonilo v kapsách, nenechalo ho déle v pochybnostech, že vše bylo skutečností. S radostí pospíšil domů a jsa nyní bohat koupil si nové, krásné koně, najal si čeleď a zvelebil statek tak, že byl ve vsi ze všech nejlepší.